Princezna Mononoke zůstává jedním z nejvýraznějších děl, které kdy Studio Ghibli vytvořilo. Přestože se její premiéra datuje už do roku 1997, dodnes uchvacuje fanoušky nejen dechberoucí animací, ale i hloubkou svých témat, zahrnujících industrializaci, ekologii a otázky dobra a zla. Když Hayao Miyazaki dokončil tento ambiciózní projekt, stálo ho to spoustu sil – a Studio Ghibli málem přišlo na mizinu.
Podle vzpomínek zúčastněných to byl tehdy opravdu risk. Zdrojové materiály popisují, jak se do natáčení investovalo nepředstavitelné množství peněz a lidské energie, protože Miyazaki nehodlal ustoupit ani o píď ze své představy o perfekci. Všechno, co se objevilo na plátně, bylo důsledkem pečlivé ruční práce, kdy animátoři i jejich asistenti trávili v ateliéru dny a noci. Dokonce se říkalo, že „Pokud Princess Mononoke selže, Ghibli se zavře.“
Tento tlak ale dal vzniknout fenomenálnímu dílu, které se velmi rychle stalo nejvýdělečnějším filmem v Japonsku a získalo si celosvětové uznání. Současně se však ukázalo i drsné pozadí úspěchu: mimořádně náročný pracovní režim přispěl k vyhoření několika klíčových osobností studia.
Mentorství jako klíč k úspěchu
Zatímco zvenčí vypadalo Studio Ghibli jako továrna na sny, uvnitř panoval nekompromisní režim, který se přesto zakládal na promyšleném mentorství. David Encinas, mladý animátor z Francie, se s Miyazaki potkal náhodou na Annecy International Animation Film Festival a překvapilo ho, jak moc se v Ghibli dbá na základy. Po nástupu do studia musel začít znovu „od nuly“ – učit se kreslit ruce, animovat skákající míček a přijímat rady zkušenějších kolegů. Přesto na tuto dobu vzpomíná s vděkem, protože získal daleko více než jen skvělou položku v životopise.
Kouzlo Ghibli spočívalo v tom, že každý pracoval bok po boku v jedné místnosti. Vizuální efekty, layouty, animace – to vše se dělalo na jednom patře, kde i vrcholní animátoři přikládali ruku k dílu, ať už šlo o drobné úpravy mezi-snímků nebo malování celých stran. „Tohle bych si u velkého západního studia jako Pixar těžko dokázal představit,“ říká Encinas. Struktura práce byla plochá a všichni si byli rovni: i slavní tvůrci jako Ken’ichi Konishi nebo Yasuo Ōtsuka trávili čas tím, že školili nováčky, opravovali jim kresby a vedli společné diskuze.
Princezna Mononoke, přestože málem „vyždímala“ celý rozpočet Ghibli, nakonec vystřelila studio k mezinárodní slávě. Pod její ikonickou estetikou a příběhem se však skrývá poučení. Risk a extrémní nasazení sice mohou zrodit nesmrtelné dílo, ale zároveň odkrývají odvrácenou tvář tvůrčího procesu. Studio Ghibli tak zůstává symbolem nejen poetiky a fantastické animace, ale i pečlivého a náročného řemesla, které si vyžádalo velké oběti.